Trabant za 270 000
„Snad půjde nastartovat,“ doufá majitel ostře modrého trabantu a houknutí pod kapotou prozrazuje, že auto má pro všechny případy také alarm.
Vůz Tomáše Fouknera se na první pohled vymyká všem představám, které motoristé o východoněmeckém „volkswagenu“ mají. Litá sedmnáctipalcová kola nebo světlomety s čirou optikou jsou jen dva příklady z dramatických změn, kterými tento exemplář z roku 1988 v rukou pilného fanouška prošel.
Nastartovat ale nejde. „Když zapnu rádio, baterie vydrží přesně sedm minut,“ říká omluvně.
Není divu. Několikasetwattová aparatura zabírá dobré dvě třetiny velkého trabantího kufru a za její zvuk by se nemusel stydět ani reklamní offroad regionální rozhlasové stanice.
To nejlepší má ale teprve přijít. Majitel nonšalantně zvedá přední kapotu. Nejprve se člověku na okamžik zdá, že je zde prostřeno k opulentní hostině. Pak si ale rychle uvědomí, že ten stříbrný tác s pečeným krocanem je ve skutečnosti stará známá benzínová nádrž. Kdyby se daly pochromovat kabely, Tomáš Foukner by to jistě udělal.
Také interiér připomíná spíše dekadentní italské sporťáky, než spořádanou výrobu cvikovských dělníků. Modrou látkou potažená přístrojová deska a ve stejné barvě vyvedené „budíky“ vlastní výroby. A samozřejmě závodní sedadla s čtyřbodovými bezpečnostními pásy. „Nejvíc mě stálo audio,“ vypočítává Tomáš Foukner investice, které jeho trabant spolykal. „Vychází tak na sto tisíc. A kola, ty jsou za padesát.“
Na „pár korun“ vyšlo i chromování motoru, který na pohled slibuje lákavé zážitky, ve skutečnosti má prý ale jen „mírně zvýšený výkon“.Do konečné sumy 270 000 je třeba započítat i netradiční plastové díly karosérie, které shání na srazech trabantistů v Německu. Nejsou právě levné, cena je srovnatelná s tuningem u ostatních značek.
Konečná cena trabanta Tomáše Fouknera je však patrně v nedohlednu. „Přemýšlím o klikách dveří, nelíbí se mi. Asi je úplně zruším.“